Rod stračka (Delphinium) patří do rozsáhlé čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), ze které pochází řada dalších známých a oblíbených zahradních rostlin. Zahrnuje kolem 400 vytrvalých i jednoletých druhů s oblastí původu na severní polokouli. Donedávna sem byly řazeny také jednoleté D. ajacis a D. consolida, které jsou u nás oblíbené hlavně k sušení a k řezu, dnes však patří do samostatného rodu ostrožka (Consolida).
Na vzniku většiny dnešních zahradních straček se podílel náš domácí druh Delphinium elatum, který je původní v horách Evropy až střední Asie. Má modré až modrofalové květy a dorůstá do výšky až 2 m.
Dalším významným druhem je D. grandiflorum pocházející z východní Asie, jenž také stál při vzniku řady odrůd. Jak již název napovídá, jsou jednotlivé květy tohoto druhu větší, rostliny mají silněji větvené květenství a dorůstají do výšky maximálně 1 m.
Delphinium 'Kestrel'
Za zmínku stojí také červeně až oranžově kvetoucí odrůdy odvozené od severamerického druhu D. nudicaule, který je rovněž nižší, dorůstá jenom do výšky kolem 40 cm. Druh i odrůdy jsou citlivé na přemokření, zvláště v zimě, kdy se doporučuje přikrývání. Rostlinám vyhovuje slunečné stanoviště s lehčí půdou. Intenzivní červeň, kterou obohacují sortiment, je velice působivá, patří však v našich podmínkách také k méně zimovzdorným a často vydrží pouze jednu nebo dvě sezóny.
V zahradách se pěstují zejména odrůdy pod souborným označením Delphinium × cultorum, které jsou hyridního původu. Ve většině kultivarů převažuje podíl D. elatum – tato skupina zahrnuje vyšší, méně větvené odrůdy, u nás nejběžnější a také nejoblíbenější. Vedoucí pozice v oblasti šlechtění si po léta udržovali evropští šlechtitelé, zejména z Německa a Anglie. Co se týče podmínek a náročnosti na pěstování, nejlépe u nás prospívají odrůdy z kontinentální Evropy, většina anglických velkokvětých odrůd u nás špatně roste nebo vymrzá. Již několik desítek let si na trhu dobře vedou severoamerické odrůdy ze skupiny Pacific-hybridů, které jsou k dispozici v širokém barevném spektru a lze je jednoduše množit semeny. Jejich nevýhodou je však kratší životnost – podle podmínek vydrží na záhonech nejčastěji 2 až 3 roky. Jednotlivé odrůdy se kromě výšky a větvení odlišují zejména plností a barvou květu. Růžově kvetoucí odrůdy jsou vzácnější a obecně jsou poněkud méně zimovzdorné a ve srovnání s modře, fialově a bíle kvetoucími odrůdami také náročnější.
Další významnou skupinou je skupina nižších Belladonna-hybridů s podílem D. grandiflorum, které jsou oblíbené k řezu a rychlení i na výsadbu záhonů. Dnes se dostávají na trh také další, podstatně nižší odrůdy, vzniklé křížením s D. grandiflorum. Díky zakrslému vzrůstu (maximálně 50 cm) a silně větveným stonkům se používají zejména na pěstování v květináčích a větších nádobách, případně na záhony.
Stračky se rozmnožují vegetativně i generativně. Donedávna se s výjimkou původních botanických druhů používalo téměř výhradně množení vegetativní, které zaručuje udržení všech vlastností odrůdy. Dnes je na trhu k dispozici dostatečné množství odrůd, jenž po množení semenem dobře zachovávají vlastnosti a jejich porosty jsou dostatečně vyrovnané.
Při generativním množení je ideální výsev bezprostředně po sběru semen, případně časně na jaře od prosince do března. Pro stračky je i ve vhodných podmínkách typické nerovnoměrné vzcházení, klíčivost je však vysoká, téměř 100 %. Z tohoto důvodu se doporučuje ponechání výsevních misek delší dobu po přepíchání mladých rostlinek (část nevyklíčených semen vzchází opožděně). Semena straček vzcházejí ve tmě, výsevy je proto nutné zasypat.
Většina odrůd ze skupiny Elatum i Belladonna se množí vegetativně – dělením. Nejvhodnější termín na množení je brzké jaro (nejlépe od února do března, nejpozději však v dubnu). Mateřské rostliny se vyrývají hned, jak to dovolí počasí, a po odstranění starých zdřevnatělých částí se dělí za pomoci ostrého nože tak, aby každá rostlinka měla aspoň jedno očko a několik kořínků. Řezné plochy často napadají houbové choroby, proto je vhodné jejich zasypání drceným dřevěným uhlím, případně popelem.
Většina zahradních odrůd hybridního původu vyžaduje dobrou humózní půdu dostatečně zásobenou živinami, na které jsou poměrně náročné. Vyšší jsou také nároky na vláhu. Pro pěstování je ideální slunečné stanoviště chráněné před větrem, protože ve větrných polohách, zejména při dostatečné závlaze, se jejich vysoké a těžké stonky často lámou nebo poléhají.
Pokud po odkvětu odstraníme odkvetlé stonky, většina odrůd dobře remontuje (znovu podruhé během vegetace nakvétá). Ponecháním zasychajících stonků se rostlina zbytečně vysiluje tvorbou semen a
z tohoto důvodu může v zimě vymrzat. Poléhání květních stonků zamezujeme vysazováním na stanovištích chráněných před větrem a vyvazováním k tyčkám.
Květy straček se velice dobře hodí k řezu i sušení. Nejvhodnější stadium pro řez je termín, kdy jsou květy v spodní třetine soukvětí rozkvetlé a ostatní v stadiu poupat. Pokud chceme stračky sušit, řežeme je v plném květu a zavěsíme v dobře větrané místnosti po několika kusech hlavou dolů. Suchá květenství vyžadují šetrné zacházení, protože jsou velice křehká a jednotlivé květy lehce opadají.
Na záhonech se stračky velice dobře kombinují se zápleváky (Helenium), turany (Erigeron), plamenkami (Phlox), denivkami (Hemerocallis) nebo velkokvětými kopretinami (Leucanthemum maximum).
Článek byl zveřejněn na webu Spolku českých perenářů s laskavým svolením redakce časopisu Zahrádkář.