Skalku bez nějakého zástupce těchto překrásných rostlin si snad ani nelze představit. Rod lomikámen (Saxifraga L.) je neobyčejně bohatý a čítá na několik stovek druhů a dokonce několik tisíc odrůd rostlin.
K těm nejatraktivnějším a velmi raně kvetoucím patří zejména lomikameny skupiny Porphyrion (včetně dříve vyčleněné sekce Porophyllum, ještě dříve označované jako Kabschia). Rostliny z této skupiny patří mezi nejkrásnější druhy lomikamenů vůbec. Jde převážně o horské až vysokohorské druhy. Těžiště jejich výskytu je v horách střední a východní Asie, zejména v Himálaji, dále pak v Turecku, na Kavkaze a některé druhy rostou i v horách jižní a střední Evropy. Rostliny obývají skalní spáry a štěrbiny a vytvářejí husté, velmi kompaktní bochánky stěsnaně rostoucích, drobných listových růžic. Časně z jara nakvétají atraktivními květy, a to buď jednotlivě nebo několikakvětým květenstvím. Barva květů bývá od čistě bílé, přes odstíny žluté a krémové až po růžové či téměř purpurově červené odstíny. V současné době existuje mnoho set odrůd těchto rostliny a na získání řady z nich se podíleli i čeští šlechtitelé. Pěstování této skupiny není vždy zcela snadné, některé druhy sice vcelku snadno rostou na skalce, kde vyžadují dostatek světla, ale zároveň ochranu před prudkým sluncem, ale rovněž dostatečně vlhkou půdu s perfektní drenáží a vyšší vzdušnou vlhkost. Velmi špatně snáší trvalé zastínění. Často se pro jejich výsadbu volí pórovitá hornina – travertin, kdy lze rostliny přímo vysázet do kamene. V těchto podmínkách mají optimální zásobení vodou, ale zároveň je zajištěn i dostatek vzduchu. Ve venkovních podmínkách rostou dobře zejména druhy z Evropy a Malé Asie, naopak rostliny z vysokých poloh Himálaje lépe prospívají v alpínkovém skleníku, kde se dá lépe regulovat vlhkost a částečně i světelné podmínky instalací stínovek v létě.
-
- Saxifraga 'Gregor Mendel'
-
- Saxifraga 'Vladana'
Kritickým obdobím bývá léto, kdy teploty dosahují více jak 30°C. V této době rostou nové dceřiné růžice a rostliny nejsou schopny fixovat vláhu a velmi snadno se „spálí“ prudkým sluncem. V této době je vhodné rostliny přistínit. Koncem léta a v zimě omezujeme závlahu, ale nenecháme substrát zcela vyschnout. Nová vegetace pak začíná v předjaří, kdy se objeví poupata.
K této skupině patří mnoho druhů a ještě větší množství mezidruhových kříženců. K těm nejvýznamnějším, kteří se pěstují jako botanické druhy nebo se podílely na hybridizaci a vzniku odrůd patří:
- ferdinandi-coburgi je domovem na vápencových pohořích Bulharska a severního Řecka. Tvoří ploché polštáře šedozelených růžic. Kvete zlatožlutými květy ve vrcholičnatém květenství. Dobře roste na slunci, ale ve stále mírně vlhké půdě. Vyžaduje vlhkou půdu, drenáž nebo skalní spáry a dostatek světla.
- burseriana roste na vápencových skalách v Pyrenejích, Alpách a Dolomitech. Listové růžice jsou opět šedozelené, květy jednotlivé, čistě bílé, popř. s červeným žilkováním.
- marginata tento značně variabilní druh je rozšířen zejména na Apeninském poloostrově a na vápencových pohořích Balkánu. Listové růžice jsou tmavě zelené s výraznými vápenatými inkrustacemi. Rostliny dobře rostou na exponovaných místech. nesnáší zástin. Kvete bíle, při odkvétání růžoví.
- federici-augusti (syn. S. grisebachii) je jedním z nejatraktivnějších druhů. Tvoří pravidelné, velké ploché růžice šedozelených listů s vápencovými inkrustacemi při okraji. V době květu vytváří až 30cm dlouhou, temně nachovou lodyhu a stejnou barvu mají i vlastní kvítky. Roste v oblasti Albánie a severního Řecka. Na skalce je vhodný spíše na východní expozici a ideální je zasázení přímo do travertinu. Spolehlivější pěstování je ovšem ve skalničkovém skleníku. Tento druh se množí skoro výhradně semeny.
- sempervivum roste na vápencových skalách Balkánu až Turecka. Tvoří mírně vyklenuté šedozelené bochánky. V době květu (březen-duben) tvoří nachovou lodyhu s purpurovými kvítky se žlutými prašníky. V kultuře roste vcelku snadno. Zajímavostí je albinotická odrůda 'Zita' bez nachového zbarvení lodyhy a květů.
- scardica je domovem v Řecku, Albánii Černé Hoře a okolních oblastech. Listy jsou tuhé, ostře zahrocené. Květy čistě bílé až narůžovělé.V kultuře roste snadno na nevysychavém stanovišti.
- iranica je íránským endemitem, kde roste ve výškách kolem 4000-4300 m. Květenství tvoří 3-4 bílé kvítky, jejichž korunní lístky se při odkvétání barví do růžova. V kultuře je poměrně odolný a vcelku dobře snáší i krátkodobý přísušek.
- lilacina roste v Himálaji. Jde o velmi významný druh, který dal vzniknou řadě překrásných kultivarů. Tvoří kompaktní bochánky drobných listových růžic, které mají sotva 10mm v průměru. Květy jsou jednotlivé, růžově-fialové s fialovým žilkováním. V kultuře je trochu choulostivý. Vyžaduje dostatek světla, ale zároveň vlhké mikroklima a půdu spíše s kyselou nebo neutrální reakcí.
- dinnikkii tento druh je jednou z nejhezčích introdukcí, která proběhla ke konci 20. století. Domovem tohoto nádherného druhu je Kavkaz. Rostliny tvoří ploché, zelenošedé listové růžičky s částečnou vápencovou inkrustací. Na jaře nakvétá velkými, růžovofialovými květy na 3-5 cm stopkách. Zajímavá je jakoby „vroubkovaná“ struktura kvítků a jejich žilkování. Již zanedlouho po introdukci se stal významných druhem pro hybridizaci. V kultuře vyžaduje spíše chráněnou polohu, Východní či JV expozici a dostatek vláhy. Ideální je pěstování v travertinu.
- oppositifolia je druhem subarktických a arktických oblastí severní polokoule, u nás se vzácně vyskytuje v Krkonoších. Tvoří většinou poměrně volné koberce s poléhavými lodyhami dlouhými až 30cm. Listy na stoncích jsou vstřícné, křižmostojné. barva květů je velmi variabilní, od světle růžové po tmavě nachovou, vzácně se vyskytuje i bílá barva. V kultuře je poměrně nenáročný, vděčný za dostatek světla, ale zároveň dostatek vláhy a dobrou drenáž.
K dalším druhům s podobnými nároky patří S. juniperifolia, S. sancta, S. stribrnyi aj.
Zahradních kultivarů těchto lomikamenů existuje celá řada a je obtížné vyjmenovávat všechny hybridní skupiny a odrůdy. Za zmínku ale jistě stojí to, že se na vzniku nových odrůd podílelo a stále podílí i několik českých šlechtitelů, jejichž výpěstky jsou velmi atraktivní a jsou velmi ceněny i v zahraničí. Z českých výpěstků je možno uvést např. 'Jan Ámos Komenský', 'Jan Hus', 'Ludmila Šubrová', 'Josef Mánes', 'Karlštějn', 'Karel Čapek', 'Galaxie','Vladana', 'Zlatá Praha', 'Slzy Coventry', 'Tvůj Den', 'Večerní Hvězda', 'Antonio Vivaldi', 'Blaník', 'Bohemia', 'Jan Palach', 'Naardeen', 'Tvoje radost', 'Malý Trpaslík' a mnohé další.
Botanické druhy lomikamenů lze množit výsevem semen na podzim, protože řada druhů klíčí až po projití chladnou periodou. Dalším vhodným způsobem je řízkování. Řízky lze odebírat během celé vegetace, nicméně nejlépe koření řízky z jarních odběrů (březen) a pak z podzimního řízkování (září). Rostliny z podzimního množení je lépe zimovat v bezmrazém prostotu při dostatku světla.
Článek byl zveřejněn na webu Spolku českých perenářů s laskavým svolením redakce časopisu Zahrádkář.