Oba tyto rody patří k nádherným rostlinám domovem na horských loukách, v sutích nebo křovinách asijských hor, a to především Himálaje a hor centrální Číny. Botanicky patří do zcela jiných rostlinných čeledí a spíše než botanická příbuznost je pojí relativně podobné nároky na pěstování v kultuře, o nichž je možné už předem říct, že jsou velmi vysoké a úzce souvisí s tím, že ne každý bude mít to štěstí a rostliny mu na zahradě budou dobře růst.
-
- Meconopsis 'Lingholm'
-
- Rozmanitost rodu Meconopsis
Zastavme se nyní u prvního z uvedených rodů, a tím je Meconopsis (Papaveraceae, mákovité). České jméno je mákovník, nicméně častěji se používá počeštělé jméno mekonopsis. Domovem většiny druhů jsou horské louky a suťová pole v nadmořských výškách 3 500 – 5 200 m v Himálaji a v horách střední Číny. Rostliny jsou blízce příbuzné mákům a na zahradě či skalce mohou patřit k těm nejvýraznějším a nejkrásnějším rostlinám. Vděčí za to zejména své velmi atraktivní, převážně jasně modré až tyrkysové nebo fialové barvě květů. V kultuře se bohužel pěstují velmi obtížně, za což vděčí prostředí, v němž rostou v přírodě. V době vegetace totiž vyžadují dostatečně vlhkou zem s dobrou drenáží ale ne se stagnující vodou. Přemíra vlhkosti škodí zejména v zimě, kdy rostlinám svědčí spíše relativní sucho, ovšem ne kompletní vyschnutí. Podstatně lépe proto rostou ve vyšších nadmořských výškách v podmínkách se spolehlivou sněhovou přikrývkou. V létě zase dělá problémy vysoká teplota a nízká vzdušná vlhkost. Ideální kombinací je tedy plné slunce, přirozeně vlhký substrát s obsahem humusu ale zároveň s perfektní drenáží, a současně teplota 15-18°C, což je v létě v našich podmínkách obtížně dosažitelné. Rostliny se proto častěji pěstují spíše jako podrostové pod stromy v polostínu, což zase zcela nevyhovuje jejich požadavkům na světlo. K relativně nejsnadnějším patří M. betonicifolia. Tento druh má oválné listy a jasně modré, popř. nafialovělé květy. Nakvétá v létě, výška rostlin je kolem 80 cm a poměrně dobře se dá udržet v polostinných podmínkách s písčitohlinitou půdou s obsahem humusu. Dobře se dá kombinovat např. se stálezelenými rododendrony. Trochu podobným druhem s výrazně tyrkysově modrými květy o průměru až 10cm je M. grandis, je ale o něco choulostivější. Nutno ale říct, že pravý botanický M. grandis se ale vyskytuje velmi vzácně a obvykle jsou pod tímto jménem rozšíření hybridi, patřící do skupiny tzv. George Sherriff mekonopsisů. Jde obvykle o sterilní rostliny, které se občas objevují v nabídkách specializovaných, častěji ale spíše zahraničních firem. Lze např. zmínit odrůdy M. ‚Lingholm‘, M. ‚Jimmy Bayne‘, M. ‚Huntfield‘, M. ‚Ascreavie‘, M. ‚Barney’s Blue‘, M. ‚Dalemain‘, M. ‚Dorothy Renton‘. Kultivary se liší zejména odstínem modré, tyrkysové či až fialové popř. i bílé barvy a do určité míry i vzrůstem. Výška těchto hybridů se pohybuje kolem 80-120cm.
Trochu výjimkou co se týká barvy květů je M. punicea s jasně červenými květy a M. cambrica s květy žlutými až oranžovými. Tento druh je výjimečný i svým areálem. Jako jediný zasahuje až do západní Evropy. Výška rostlin je kolem 40 cm a nakvétá v létě. K nízkým druhům, dorůstajícím 15-40 cm, patří např. M. horridula (resp. M. prattii) z horských suťových polí a skal Himálaje z výšek kolem 5 000 m, kvete modrofialovými květy, M. bella z východního Himálaje a Číny kvete jasně modrými květy. Nachovými květy kvete M. delavayi, levandulově modrými květy pak nakvétá např. M. quintuplinervia. Tyto nižším, alpínské druhy z vysokých nadmořských výšek (kolem 5000 m) jsou velmi choulostivé a jejich pěstování a dlouhodobé udržení je značně problematické.
Pro zájemce o bližší informace o těchto nádherných rostlinách lze doporučit webové stránky www.meconopsis.org.
Cremanthodium představuje neobyčejně atraktivní, ovšem podobně jako Meconopsis, velmi obtížně pěstovatelný rod rostlin. Patří do čeledi Asteraceae (hvězdnicovité) a rozšíření v přírodě i nároky na pěstování v kultuře jsou velmi podobné jako u mákovníků, nižší druhy dávají přednost vyššímu obsahu hrubšího štěrku v substrátu. Rostliny potřebují vlhčí, ale velmi dobře drenážované stanoviště a špatně snášejí příliš vysoké letní teploty. Jsou vhodné spíše do vyšších poloh. V zimě nadměrná vlhkost škodí a málo kdy se rostliny podaří udržet po více let. Většina druhů kvete žlutě. V kultuře jsou někdy k vidění např. C. arnicoides dorůstající až 60 cm, kvete žlutě. C. reniforme je opět žlutě kvetoucí, ale nižší, dorůstá do 40 cm. Velmi hezké je drobné C. rhodocephalum s růžovými květy a tmavým olistěním. K nízkým druhům patří i C. palmatilobum s narůžovělými květy. V sušších a vysokých polohách Nepálu a Kašmíru roste C. nanum, celá rostlina je hustě chlupatá a vysoká jen 10cm, jde o velmi náročný druh. Z dalších druhů lze jmenovat C. nepalense, C. delavayi, C. pleurocaule nebo C. decaisnei.
Oba rody je možno množit výsevem semen v zimě s následným časným rozpícháním semenáčků do kontejnerů s velmi dobře propustným substrátem s obsahem humusu a dostatečnou příměsí hrubšího písku či štěrku. Dělení je možné pouze u druhů tvořící větší trsy, ovšem díky nárokům na pěstování tento způsob příliš nepřichází v úvahu. Rostliny mohou poškozovány slimáky. Osivo bývá někdy nabízeno specializovanými trvalkovými nebo skalničkovými školkami nebo pěstiteli horských rostlin.
Článek byl zveřejněn na webu Spolku českých perenářů s laskavým svolením redakce časopisu Zahrádkář.