Velkokvěté vytrvalé máky

Z mnoha desítek druhů vytrvalých máků pěstovaných v zahradách jsou dnes bezesporu nejvýznamnější velkokvěté hybridy. V terminologii existuje jistá nejednotnost, protože na jejich vzniku se podílelo několik druhů. Dva nejdůležitější druhy, jenž se podílely na vzniků dnešních hybridů, jsou Papaver orientale a P. bracteatum. Někdy se v literatuře setkáme také s údaji o přišlechtení dalšího druhu – P. pseudo-orientale.

P. orientale – mák východní – byl popsán a zaveden do kultury již v roce 1701. Pochází z oblasti z Orientu – je původní v horách Kavkazu, v Turecku a Íránu. Velké cihlově červené až oranžové květy s červenou skvrnou na bázi plátků dosahují průměru až 15 cm. Rostliny mají silnější tendenci k rozrůstání podzemními kořenovými výběžky.

Ze stejné oblasti byl počátkem 19. století introdukován Papaver bracteatum – mák listenatý. Ve srovnání s předchozím druhem je o něco nižší, má pevnější lodyhy a méně se rozrůstá, jeho růst je spíše trsovitý. Sytě červené květy s černou skvrnou na plátcích jsou podepřeny několika nápadnými, až několik centimetrů dlouhými podpůrnými listeny – braktejemi.

Hybridní vytrvalé zahradní máky dnes pěstujeme v širokém sortimentu odrůd pod souborným názvem Papaver orientale-hybridy. Začátkem 20 století anglický zahradník Amos Perry objevil mezi červenými semenáčky růžově kvetoucí rostlinu a po úspěšném namnožení ji pojmenoval 'Mrs. Perry', jeho první selekce s bílými květy pak dostala jméno 'Perry´s White'. V polovině 20. století se těžiště šlechtění velkokvětých vytrvalých máků přesunulo z Anglie do kontinentální Evropy. Nejvýznamnější roli sehrávali již od počátku němečtí šlechtitelé. Nejprve to byl Karl Foerster a později jej následovali šlechtitelé ze zahradnictví Zeppelin – právě odsud pochází většina dnes pěstovaných odrůd. V poslední době se objevují kvalitní hybridy také v jiných částech světa.

Mnoho nových odrůd je chráněno patentem, při jejich množení je tudíž nutné zakoupení licence. Mezi ně patří růžová 'Pink Ruffles' s třepenými plátky, neobvykle růžovofialový 'Papillon', z mnoha červeně kvetoucích odrůd například 'Scarlet O´Hara', 'Inferno', 'Matador', 'Carmen' a další.

Stále však máme v sortimentu dosti kvalitních odrůd, které lze množit volně. Pokrývají celou barevnou škálu, najdeme mezi nimi i dvoubarevné odrůdy, či odrůdy s plátky na okraji třepenými. 'Graue Witwe' má květy téměř bílé, s černou skvrnou na bázi, z růžových a lososových je vynikající růžově kvetoucí nízká 'Kleine Tänzerin', z vyšších je oblíbený například velkokvětý 'Aslahan'. Lososový 'Prinz Eugen' má plátky na okraji třepené, zvláštní šedě růžovofialovou barvu má anglická odrůda 'Patty´s Plum'. Z červených a cihlových můžeme jmenovat pozdní jasně červený 'Spätzunder', tmavě červený 'Big Jim', nebo 'Türkenlouis' s plátky na okraji třepenými. Méně obvyklé jsou odrůdy dvoubarevné, například 'Carnival' nebo 'Pinacle'. Kromě barvy a tvaru květů jsou dobrým rozlišovacím znakem odrůd také tvar makovic a poupat.

Nároky

Obecně opatří hybridní vytrvalé máky k nenáročným zahradním rostlinám. V našich podmínkách jsou spolehlivě zimovzdorné, daří se jim téměř v každé zahradní půdě, kromě těžké a přemokřené. Dobře snášejí také půdy kamenité a jsou značně suchovzdorné. V druhé polovině léta rostliny zatahují a procházejí obdobím vegetačního klidu, vyžadují proto omezení zálivky. Pokud to s ohledem na ostatní okolní rostliny jde, ideální je záhony vůbec nezalévat. Máky vyžadují plně osluněná stanoviště, jejich výhodou je značná odolnost proti chorobám a škůdcům.

Rozmnožování

Převažujícím způsobem množení v komerčním zahradnictví je vegetativní rozmnožování pomocí kořenových řízků (donedávna se používal téměř výhradně tento způsob). Výhodou množení kořenovými řízky je, kromě jednoduchosti, vysoký množitelský koeficient a také to, že se množení provádí mimo hlavní množitelskou sezónu.

Vytrvalé máky obecně velice dobře obrůstají a i z malých úlomků kořenů jsou velice rychle schopny regenerovat v kompletní rostliny. Používají se nejméně dvouleté mateřské rostliny, jež se obvykle vysazují na jaře a vyjímají se z půdy po zatažení koncem léta nebo brzy na podzim následujícího roku. Kořeny sahají hluboko, k množení se vyjímají pouze z vrchní části trsu, spodní kořeny sahající do hloubky by měly zůstat podle možnosti neporušené (mateřské rostliny z nich spolehlivě obrostou a za dva roky je lze znovu použít k množení). Po odstranění zeminy se kořeny rozřežou na 2 až 3 cm dlouhé kousky, které se zapichují kolmo nebo šikmo do bedýnek nebo přímo do multiplat neplněných substrátem. Zachování správné polarity řízků je nezbytné, proto se pro lepší orientaci doporučuje seříznout vrchní části řízků příčně a spodní šikmo. To pak ulehčí zapichování do substrátu, který je vhodné vylehčit pískem. Po chladném přezimování ve studeném skleníku při dodržení konstantní vlhkosti substrátu řízky během zimy zakoření a na jaře prorůstají (pozor na nadměrné přemokření, při něm mohou řízky zahnívat). Mladé rostlinky se hrnkují na jaře do květináčů o průměru 9 cm a již v červnu jsou prodejné.

Nedávno se na trhu prosadily také poměrně kvalitní semenem množitelné odrůdy, jejichž obliba vzrůstá a stále více se uplatňují také v komerčním zahradnictví. Ze směsí je zajímavá pestrobarevná směs 'Pizzicato' oceněná medailí Fleuroselectu, v čistých barvách patří ke spolehlivým odrůdám například ohnivě červená 'Brillant' nebo lososově růžová 'Princess Victoria Louise'.

Sejeme během února na povrch substrátu bez přisypávání. Semena klíčí rychle, nejlépe při teplotě kolem 20°C a rovnoměrné vlhkosti.

Použití

Vytrvalé máky se používají do trvalkových záhonů suššího charakteru. Na intenzivně ošetřované, pravidelně zavlažované a hnojené záhony se vytrvalé máky nehodí. V těchto podmínkách sice bohatě kvetou, ale rostou příliš bujně a často proto poléhají. Používají se zejména do skupin, lze je však vysadit také jako solitéry. Ve výsadbách se dobře kombinují s jinými suchomilnými trvalkami, například se Stachys byzantina, Aster amellus, Stokesia laevis, Centranthus ruber, s druhy rodu Gypsophila, Eryngium, Echinops, Artemisia, Geranium (G. dalmaticum, G. grandiflorum) a dalšími. Hezky vyniknou v kombinaci s vytrvalými trávami, zejména s druhy a odrůdami z rodu Festuca, nebo také s některými cibulovinami.

Článek byl zveřejněn na webu Spolku českých perenářů s laskavým svolením redakce časopisu Zahrádkář.