Snad žádná jiná zahradní rostlina se v minulosti netěšila větší oblibě, než „floxy“. Bohaté laty květů zářivých barev byly spolu s kopretinami a liliemi ozdobou každé vesnické zahrádky. Pak tyto rostliny z kultury u nás téměř vymizely, aby se po letech vrátily do našich zahrad s ještě větší slávou.
Rod Phlox, plamenka, patří do čeledi jirnicovitých Polemoniaeae a svými asi 70 druhy je typickým zástupcem severoamerické flóry (s výjimkou jednoho druhu, který roste na Sibiři). Jednotlivé druhy jsou velice rozmanité svou výškou, barvou květů, vlastnostmi i použitím. Nízké polštářovitě rostoucí druhy se požívají jako skalničky, vysoké jsou ozdobou květinových záhonů. K zahradnicky nejdůležitějším druhům patří plamenka latnatá (Phlox paniculata), u nás známější pod zlidovělým názvem „flox“. Další, méně známé, ale významné druhy vyšších plamenek, jsou Phlox maculata a hybridní Phlox × arendsii.
Phlox paniculata 'Little Princess'
Není přesně známo, kdy první plamenky pronikly do Evropy. Údaje v literatuře se velice různí, jisté je pouze to, že to bylo mezi lety 1700 a 1800. Šlechtění probíhalo souběžně v Americe i v Evropě, stovky odrůd vyšlechtili šlechtitelé v Německu a Anglii, neméně úspěšné bylo šlechtění v Rusku. Počet odrůd vysokých zahradních plamenek dnes už snad ani nejde odhadnout, jsou jich stovky. Liší se kromě výšky zejména stavbou laty, barvou a velikostí květů, přítomností či absencí barevného očka nebo „hvězdičky“. Podle odrůdy rostliny dorůstají do výšky 60 až 120 cm, kvetou od konce června do srpna. Základním druhem při hybridizaci byla již zmíněná plamenka latnatá, původní na východě USA, kde roste na vlhčích půdách, zejména v náplavech na nivách řek.
Vysoké zahradní plamenky patří ke klasickým záhonovým trvalkám, lze je kombinovat téměř se všemi rostlinami podobných nároků. Vynikající jsou také k řezu – ve váze vydrží podle odrůdy 5 až 8 dní. Květy, zejména v podvečerních hodinách, velice příjemně voní a kromě toho lákají včely, čmeláky a motýly.
Vyžadují vlhčí půdy s dostatkem, nejlépe se jim daří v podhorských oblastech s vyšší vzdušnou vlhkostí (v suchu trpí padlím). Pokud mají dostatek vláhy, dobře rostou na plném slunci, zejména v teplejších oblastech jim však lépe vyhovuje mírný polostín.
Největším problémem při pěstování plamenek jsou choroby a škůdci. Z houbových chorob představuje riziko padlí a z živočišných škůdců jsou to zejména háďátka. Proti padlí dnes dokážeme poměrně úspěšně bojovat běžnými fungicidy – pokud zasáhneme včas, podaří se ve většině případů zabránit většímu rozšíření. Háďátko je však velice odolným, téměř nezničitelným protivníkem a je hlavní příčinou, proč se tato oblíbená rostlina z našich zahrádek téměř vytratila. Hlavním projevem napadení je zejména kroucení listů i celých výhonů a tloustnutí a deformace spodních částí stonku. Rostliny jsou již na první pohled nezdravé, zakrnělé, méně kvetou, výhony rozklesají, jsou křehké a snadno se ulomí. Při silnějším napadení rostliny citlivějších odrůd odumírají. Projevy napadení mohou být v jednotlivých letech různé – závisí především na vlhkostních podmínkách na začátku vegetace. Pokud je jaro hodně suché, příznaky se projeví mnohem intenzívněji. Boj proti háďátku je skutečně obtížný a většinou se nevyplácí, protože napadené rostliny lze zachránit jenom velice těžce. Existují sice chemické přípravky, kterými dokážeme výskyt háďátka snížit, ale téměř nikdy nelze háďátka úplně zničit. Kromě toho je toxicita uvedených přípravků velmi vysoká – představují riziko pro životní prostředí i pro člověka. Proto je nejlepší zbavit se napadených rostlin a bojovat proti háďátku metodami preventivními a biologickými. Z preventivních metod je to především výběr zdravého materiálu. Při nákupu je potřeba mladé rostlinky dobře prohlédnout – projevy jsou na nich sice obyčejně méně nápadné, ale každá známka krabacení a deformací může být projevem napadení. Dále je vhodné vyhýbat se při výsadbě plochy střídat a v žádném případě je nevysazovat na místa, kde již předtím rostliny plamenek rostly – háďátko totiž v půdě dokáže přežít i několik let. Z biologických metod je významný výběr vhodné odrůdy – některé jsou k háďátku citlivější, jiné méně – velice odolná je například bíle kvetoucí 'Fujiyama'. Výskyt háďátka je možné omezit také výsadbou aksamitníků do těsné blízkosti plamenek – vylučují totiž látky, které háďátko odpuzují.
S výjimkou šlechtitelské praxe se plamenky rozmnožují vegetativně. Způsobů množení je hned několik, ale s ohledem na možný přenos háďátka je použití některých poměrně rizikové. Nejjednodušší a mezi zahrádkáři také nejrozšířenější je dělení rostlin, které však představuje značné riziko přenosu háďátka. Pokud se rozhodnete pro tento způsob, nejvhodnější čas je v dubnu až květnu, používejte však pouze rostliny, které nejeví žádné známky napadení. Velice úspěšné je také řízkování – nejlépe zakořeňují vrcholové řízky s několika páry listů při množení od konce dubna do začátku června, ve stejném termínu lze použít také řízky stonkové s nejméně dvěma páry listů (horní listy se zakrátí, spodní pár listů se odstraní a řízek se zasune asi 1-2 cm do substrátu). Během léta je ještě možné množení z výhonků vyrůstajících v paždí listů, ty však koření pomaleji. Podle použitého množitelského materiálu a termínu množení zakoření řízky během 3 až 6 týdnů. Všechny metody řízkování z nadzemních částí představují jistou možnost přenosu háďátka, proto se v zahradnické praxi se s ohledem na jeho eliminaci nejvíce používá rozmnožování kořenovými řízky (háďátka přežívají zejména v nadzemní části). Další výhodou je také velká vydatnost (z jedné matečné rostliny získáme obrovský počet mladých rostlinek) a také posun termínu množení mimo vegetační období. Při bezmrazém počasí se během prosince vyjmou starší rostliny z půdy, kořeny se oklepou, omyjí a nakrájí na řízky dlouhé 4-6 cm. Do substrátu se zapichují mírně šikmo (pozor na polaritu!) a zasypou se další, asi 1 cm vrstvou substrátu. Přes zimu je udržujeme v prostorách s teplotou kolem 5o C, první výhonky se objevují brzy na jaře. Mladé rostliny při všech způsobech rozmnožování vyžadují dostatečnou závlahu.
Na ošetřování nejsou plamenky příliš náročné, kromě zabezpečení dostatečné zálivky a ochrany proti chorobám a škůdcům vyžadují během vegetace pouze málo zásahů. Postačí odstranění odkvetlých lat po odkvětu. Riziko vysemenění sice nehrozí, zaschlé květy však působí na záhonech nehezky a kromě toho tvorba semen rostliny zbytečně vysiluje.
Článek byl zveřejněn na webu Spolku českých perenářů s laskavým svolením redakce časopisu Zahrádkář.