Rostoucí obliba přírodních zahrad směřuje pozornost pěstitelů trvalek na rostliny s jemnější rozvolněnou texturou, s méně nápadným kvetením. Podpořila tak i hojnější využívání krvavců ve výsadbách. Rod Sanguisorba (čeleď Rosaceae) je v mírném pásu Euroasie a Severní Ameriky zastoupen asi 30 druhy. Významné jsou i z hlediska další selekce zahradních variet: S. officinalis (Euroasie), S. tenuifolia, S. obtusa (oba Japonsko), S. hakusanensis (Japonsko, Korea), S. canadensis (SV Sev. Ameriky), S. menziesii (SZ Sev. Ameriky, Aljaška). V české flóře máme dva původní druhy těchto vytrvalých trsnatých bylin. Menší Sanguisorba minor vyhledává výslunná a sušší stanoviště, zatímco statnější S. officinalis roste na vlhkých stanovištích od nížin do hor. Je to typický zástupce střídavě vlhkých luk, pro jehož tmavé kaštanově červené květy se mu lidově říká „kominíček“.
Charakteristický habitus krvavců se vyznačuje přízemní růžicí dlouze řapíkatých lichozpeřených listů, ze kterých vyrůstají štíhlé olistěné lodyhy, 0,5 až 2 m vysoké. Ty jsou zakončené vzpřímenými nebo nícími květenstvími kartáčkovitého vzhledu (strboul nebo klas). Protože vlastní květy nevytvářejí korunu, přebírají její funkci dlouhé zbarvené tyčinky (někdy spolu s kalichy). Typické jsou světlé i tmavé odstíny bílé, růžové, červené, karmínové, někdy i purpurové a fialové barvy. Kvetení podle druhu probíhá od června do října.
Krvavce jsou odolné, poměrně dlouhověké rostliny. Za vhodných podmínek vytvářejí větší trsy, které se později rozrůstají do větších porostů. Nejvíce jim vyhovují světlá stanoviště s hlubší vlhkou půdou. Vynikají zejména v přírodních partiích zahrad, ale můžeme je využít i v klasických záhonech. Domácí druhy lze využít i ke zplanění. Množí se výsevem semen, kultivary je nutné dělit nebo řízkovat. Občas se u nich objevuje padlí.
